Zajímavá místa
Hřbitovní kaple Napajedla
Kaménka u Malenovic
Kostel sv. Antonína Komárov
Kostel Neposkvrněného početí
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Kostel sv. Josefa
Kostel sv. Cyrila a Metoděje
Kostel sv. Bartoloměje
Kostel sv. Jiljí Pohořelice
Kaple Panny Marie v Pohořelicích
Kostel sv. Jana Pohořelice
Kaple Panny Marie Karlovice
Kostel sv. Zdislavy Oldřichovice
Baťův kanál, plavební komora Spytihněv
Žlutavský kamenolom
Farma Žlutava
Pumptrack Žlutava
Motokrosová trať Žlutavská rokle
Hraniční kámen – U Kameňa
Radiokomunikační středisko Topolná
Přístaviště Napajedla – centrum
Přístaviště Napajedla – Pahrbek
Rekreační areál Pahrbek
Informační centrum Napajedla
Muzeum Napajedla
Kultura & historie
Fara Napajedla
Zámek Napajedla
Od roku 1755 sídlila ve starém zámku dědička napajedelského panství hraběnka Marie Anna se svým manželem Quidobaldem z Ditrichštejna. V roce 1764 manželé zahájili stavbu zámku nového. Zvolili místo na vyvýšenině nad řekou, kde se nacházela starší budova ovčína, dnes částečně zahrnutá do sklepní části terasy na severní straně svahu.
Stavbu vedl ditrichštejnský stavitel Antonín „Mates“ Slováček podle návrhu ditrichštejnského dvorního architekta Františka Antonína Grimma. Stavět se začalo 12. dubna 1764. Začátkem roku 1767 zemřela Marie Anna a dědičkou ustavila mladší dceru své sestry Marie Amálie, usazené na bystřickém panství. Manžel Quidobald z Ditrichštejna obdržel finanční obnos a užívání Napajedel až do smrti v roce 1772. Rozestavěný zámek, z něhož už nejspíš bylo dokončeno severní a západní křídlo, zdědila Marie Terezie della Rovere di Monte l’Abbate, která se svým manželem Ludvíkem Cobenzlem dokončila stavbu jižního křídla. Erby obou manželských párů jsou umístěny naproti sobě nad vchody do severního a jižního křídla z čestného dvora.
Oproti Grimmovu návrhu došlo při realizaci k menším změnám dispozice a k výraznému zjednodušení plastického dekoru fasády. V zámku se nacházejí typické klenby – plochá kopule, ploše valené klenby, ploché stropy s fabiony odsazené mohutnými římsami. V západním křídle je situován velký oválný zrcadlový sál (Salon a Italienne), k němuž patřil balkon s výhledem do okolí. Jižním směrem se nacházely tři velké společenské místnosti a jižní křídlo sloužilo jako obydlí majitelů. Severním směrem přiléhala k Velkému sálu jídelna (Sale a Manger) a dva pokoje pro hosty. Severní křídlo bylo vyhrazeno pokojům pro hosty, velkému půlkruhovému schodišti a zámecké kapli. O barokním vzhledu kaple nemáme žádné zprávy, víme, že zde visely obrazy sv. Františka a sv. Klimenta od vídeňského malíře Jana Nepomuka Höfela z roku 1825. Snad roku 1854 byla kaple přestavěna v neogotickém stylu.
Patrně v první čtvrtině 19. století byly přistavěny empírové sloupové terasy na západním a jižním křídle. Velká terasa nesená osmi sloupy objímala ze všech tří stran rizalit na západním průčelí, ale v roce 1870 byla odstraněna. Nahradil ji menší portikus s balkonem, nesený čtyřmi sloupy z původní terasy. Druhá čtveřice sloupů byla použita na stavbu nového balkonu v ose východního rizalitu, který nahradil starší a drobnější barokní balkon. Úpravy byly dokončeny v roce 1872.
Od roku 1896 probíhala rozsáhlá modernizace zámku, při které sloučením dvou místností vznikla nová velká jídelna v 1. patře jižního křídla. Původní velké barokní slavnostní schodiště ve východním rizalitu nahradilo současné dřevěné schodiště s barokizující kuželkovou balustrádou. Do dvou nik východní stěny vestibulu byly zavěšeny dva monumentální obrazy malíře Žádníka. Všechna okna nahradily kopie oken původních, doplněné soudobými mosaznými olivkami. Některá dveřní křídla nahradily tvarově věrné kopie a barokní profilaci dostala také zcela nová křídla, kromě vestibulu a Velkého sálu natřená barvou slonové kosti.
V roce 1919 majitelka Marie Baltazzi zamýšlela odstranit představené portiky s balkony při východním i západním průčelí a nahradit je opět menšími balkony. Návrh úpravy včetně vjezdů vytvořil uherskohradišťský architekt Dominik Fey a stavbu prováděl Alois Dostál z Napajedel. Oba portiky včetně terasy s balkonem u jižní fasády byly odstraněny v roce 1921. Vznikly tak současné balkony s ozdobným kovaným zábradlím vysazené na mohutných kamenných konzolách. Tři se nacházejí na západním rizalitu, jeden na východním průčelí a jeden na jižní fasádě. Jedná se o volné kopie barokních balkonů na zámku ve Vizovicích, které projektoval František Antonín Grimm.
V roce 1934 bylo vnitřní zařízení zámku rozprodáno ve veřejné dražbě a 1. září 1935 byl zámek i se zbytkem napajedelského velkostatku (včetně hřebčína) prodán veřejnou dražbou jedinému zájemci – firmě Baťa, a. s. ve Zlíně za 3.160.000 Kč. Šéfem firmy byl v této době Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr tragicky zemřelého zakladatele, Tomáše Bati. Zámek i přilehlý park chtěl nejprve otevřít veřejnosti a stavbu přeměnit na společenský dům. Později se však rozhodl zámek přebudovat na rodinné sídlo. S přestavbou se započalo 1. června 1938 a na úpravách se podíleli architekti Josef Gočár a Vladimír Karfík. Měnily se některé dispozice a výzdoba interiéru, opravovaly se fasády a renovovala okenní křídla. Nově byl vybudován bazén s altánkem před jižním křídlem.
Po znárodnění celého podniku Baťa se firma Fatra a. s. stala novým majitelem zámku. Ještě koncem roku 1945 byly místnosti druhého patra rozděleny příčkami a upraveny na byty pro zaměstnance. V roce 1949 byla Krajinskému muzeu Gottwaldov darována velká sbírka zbraní. V zámku Fatra zřídila odborné učiliště státních pracovních záloh s internátem. Bývalý kinosál v 2. patře byl rozdělen příčkami na tři ložnice, zásadní úpravou bylo přepažení zámecké kaple v roce 1953.
Po revoluci v roce 1989 se provoz zámku pro firmu Fatra stal neudržitelným, a tak v roce 2000 odprodala městu Napajedla objekty Klubu kultury v zámeckém parku. V roce 2008 odkoupila zámek s areálem parku společnost Zámek Napajedla s. r. o., která jej vlastní dodnes. Paralelně probíhá postupná rekonstrukce a modernizace interiérů i exteriérů, budova zámku slouží hotelovému ubytování, pořádání společenských akcí a svateb
Zřícenina tvrze Leopoldov
Významnou roli ve středověkých dějinách Pohořelic a okolí hrála dnes již zaniklá obec Podhradí. Ta se vytvořila v blízkosti stejnojmenné tvrze – dnes jsou zříceniny hradu zarostlé lesem, na okraji mírně klesajícího svahu nad potokem (v blízkosti stojí barokní kostel sv. Jiljí a dvůr Leopoldov). Panské sídlo v dnes zaniklé vsi Podhradí představovalo typ sídla nižší šlechty – něco mezi tvrzí a hradem (oběma pojmy jej označují i dochované písemné prameny).
Existence tvrze (nebo hradu, chcete-li) byla ale starší. Dle archeologických nálezů lze předpokládat, že zde stála už na přelomu 13. a 14. století. První zmínky o tvrzi a statku však pocházejí teprve z druhé poloviny 14. století, kdy jsou připomínáni první majitelé – Herbord z Podhradí a jeho syn Zdislav. V roce 1368 byla sepsána kupní smlouva, na jejímž základě podhradský statek koupil Radslav z Měnína – v soupisu je uveden rozsah kupovaného majetku (ves Podhradí s hradem, vsi Svojšice, Pěnkov, Pohořelice a Oldřichovice). Dalším majitelem se stal už v roce 1371 Mikuláš z Malenovic a později jeho příbuzný Mikšík z Malenovic. Ten přikoupil ves Komárov (1384) a žil v Podhradí zhruba do roku 1417, kdy zemřel a majetek zdědili jeho synové Smil a Markvart. Z období těchto majitelů je důležité, že je v listinách připomínána existence kostela ve vsi a faráře, který u něj byl ustanoven (dokonce se zmiňuje i konání mší na tvrzi, což by znamenalo, že tam musela být nějaká kaple). Od roku 1437 byli vlastníky páni z Krumsína – Jindřich House a Jan House. Jejich vlastnictví bylo potvrzeno zápisem do zemských desek (1464), v němž se zmiňuje ves Podhradí se dvorem a kostelem, ves Komárov se dvorem, dále Pěnkov, Oldřichovice a Pohořelice (nezmiňují se Svojšice, které zanikly). Tvrz v Podhradí je však uváděna jako pustá. Také v dalších zápisech (z let 1501 a 1508) se tvrz popisuje jako pustá a opuštěná.
Kdy tvrz zanikla nebo byla zničena, tedy není jasné. V literatuře se uvádí období mezi lety 1437 a 1464, tzn. období od příchodu Jindřicha Housete z Krumsína a zápisem o pusté tvrzi v zemských deskách.
Archeologickým výzkumem bylo potvrzeno, že tvrz vyhořela; zda šlo nešťastnou náhodu nebo důsledek nějakého vojenského konfliktu už zřejmě nezjistíme. Stále však zřejmě ve vsi fungoval dvůr a kostel – dokládají to nálezy úlomků keramiky z přelomu 15. a 16. století; lidé zde tedy žili a hospodařili i po zániku panského sídla. Až při prodeji majetku roku 1508 je i ves Podhradí uváděna jako pustá. Z celého sídla tak existoval pouze kostel, který se nacházel přibližně tam, kde dnes leží hřbitov a barokní kostel sv. Jiljí.
Dnes je areál tvrze zarostlý lesem. O její existenci napovídají již jen terénní nerovnosti, které umožňují udělat si určitou představu, jak to tu kdysi mohlo vypadat (žádné vyobrazení ani popis tvrze totiž není k dispozici). Hradní jádro tak má tvar lichoběžníku (o rozměrech cca 32×27 metrů) a bylo obehnáno obvodovou hradbou. Před touto hradbou byl příkop a valy, které jsou viditelné dodnes. Dá se předpokládat, že tvrz byla budována z kamenného zdiva, které ale dnes již není na první pohled k vidění. Nelze ani jasněji určit, kde se nacházela brána do areálu tvrze nebo kde stála věž (pokud tu nějaká vůbec byla). Jistotou tak zůstává, že se ve tvrzi nacházela nějaká kaple, kde se mohla vrchnost účastnit bohoslužeb, bez toho aby musela navštívit kostel. Funkci tvrze jako panského sídla v pozdějších staletích převzal pohořelický zámek. Poslední připomínkou zaniklé vsi a dvora tak zůstává kostel sv. Jiljí, u něhož se nachází pohořelický hřbitov a hospodářský dvůr, který zde obnovil hrabě Leopold Sternberg roku 1829, aby sloužil jako ovčín. Po zakladateli převzal i svůj dnešní název – Leopoldov.
Zámek Pohořelice
Přesné časové určení vzniku zámku v Pohořelicích není jednoduché. Jsou doloženy zprávy o původním panském sídle, které je v pramenech nazýváno různě – panská obytná budova, zámeček nebo zámek. Jak ale tato původní stavba vypadala, nevíme. Zřejmě šlo o skromnější stavbu, která ale nedostačovala představám svých majitelů.
Novou reprezentativní zámeckou budovu tak nechal vybudovat až hrabě Karel Vincenc Salm-Neuburg někdy mezi lety 1770-1780. Je docela dobře možné, že jako základ stavby posloužil původní zámeček. Z roku 1785 se zachoval inventární soupis zařízení, v němž už je popsán zámek jako dvoupodlažní, s celkem 25 místnostmi, které byly podle popisu velmi pohodlně zařízeny pro život hraběte a jeho blízkých. K němu náležela také okrasná zahrada. Zámek tak splňoval náročné požadavky šlechtických majitelů. Výrazné opravy se dočkala zámecká budova v první polovině 19. století díky investicím hrabat ze Sternberga. Z té doby nejspíš pochází také zajímavé propojení zámku se sousedním kostelem sv. Jana Nepomuckého patrovou chodbou. Malenovické panství však v dalších desetiletích nehrálo výraznou roli v majetku rodu Sternbergů. Tomu odpovídal i význam malenovického hradu a pohořelického zámku.
Ten se stal oblíbeným venkovským sídlem, které ale bylo obýváno nepravidelně a pouze krátkodobě. Až hrabě Leopold Sternberg (1865-1937) se sem vrátil natrvalo. V období 2. světové války nebyl zámek příliš poškozen – pouze s výjimkou požáru v květnu 1945, který ale nenapáchal větší škody. Ve vleklých poválečných soudních sporech nakonec došlo k postupnému osekávání rozlohy panství – zámek s okolím zůstal v držení Marie, vdovy po hraběti Jaroslavu Sternbergovi. Nakonec ale i zámek byl v létě 1950 zestátněn, Marie Sternbergová se odstěhovala do Prahy a využití budovy se razantně změnilo. Zámek byl užíván jako sklad zdravotnického materiálu, část místností využívala Jednota a mezi lety 1958-1977 zde sídlila místní mateřská škola. Po roce 1989 se zámek v restitučním řízení vrátil Karlu Grošovi, synovci Marie Sternbergové, který se v roce 1999 dohodl s vedením obce a zámek i s parkem prodal Obecnímu úřadu Pohořelice. Ten zámek zrekonstruoval, dnes je využíván jako dům pokojného stáří a sídlí zde i obecní knihovna.
Hradiště Spytihněv
Hradisko (též hradiště) Ščepy-Hradištěk se nachází při východním okraji obce Spytihněv na levém břehu řeky Moravy. Přes tuto významnou archeologickou lokalitu prochází cyklotrasa č. 47 Olomouc–Kroměříž– Uh. Hradiště–Hodonín a souběžně s ní i zelená turistická cesta.
Nížinné mladohradišťní hradisko bylo chráněné vodními toky, příkopem a hliněným valem s dřevěnou konstrukcí, z něhož se dochoval pouze východní obloukový úsek o délce asi 160 m. Hradisko bylo založeno v ohybu řeky Moravy nejpozději v polovině 11. století k obraně často neklidné hranice s Uhrami. Podle názvu lze usuzovat, že hradisko snad nechal vybudovat kníže Břetislav I. a pojmenoval jej po synovi Spytihněvu II. nebo jej založil až později samotný Spytihněv II.
Podle průběhu příkopu, viditelného leteckým průzkumem, B. Novotný stanovil hradiště jako ovál o délce asi 500 m a šířce asi 350 m. To by znamenalo, že nalezený kostel stál mimo opevněnou plochu severozápadním směrem snad na bývalém předhradí či předpolí a v prostoru uvnitř opevnění stál nejstarší kostel zcela zaniklý erozivním působením řeky. Z indikační skici z roku 1827 se však zdá, že hradisko bylo větší a zaujímalo celý prostor ohybu původního toku řeky Moravy.
Na lokalitu poprvé upozornil v roce 1899 I. L. Červinka, který provedl také první výzkumy. Při regulaci řeky Moravy v 30. letech 20. století, kdy došlo k napřímení toku, byly při výkopu nového koryta objeveny zbytky románského kostela spojovaného se zmínkou k roku 1131. Zánik hradiska v důsledku povodní lze datovat na přelom 12. a 13. století.
Regulace 20. století řeku konečně stabilizovala a současně také zcela změnila krajinu říční nivy. Výzkum z roku 1940 prověřil základy hradního kostela s okolními hroby a konstrukci zbytku východního hradního valu. Poslední výzkum provedený za nízkého stavu vody přímo v regulovaném korytě řeky odkryl archeologům základy prastarého hradního kostela s několika prvky z doby jeho gotických úprav.
Radnice Napajedla
Napajedla byla dlouho pouhým městysem – městečkem. Ačkoli o povýšení na město dlouho usilovala, dosáhla jej až na sklonku Rakousko-uherské monarchie, v roce 1898, a to při příležitosti výročí 50 let vlády císaře Františka Josefa I. Nový status měla podpořit stavba reprezentativní radnice.
Koncem 19. století sloužila napajedelské obecní kanceláři zemědělská usedlost č. p. 88, téměř nerozeznatelná od okolních stavení. Hospodářské prostory, k úřednické práci nevhodné, byly alespoň pronajímány a část areálu využívali od roku 1882 dobrovolní hasiči jako skladiště. Nedostatek místa měla roku 1887 vyřešit stavba nové měšťanské školy, která by pojala i dvě kanceláře a zasedací síň. Živě diskutovaný projekt nakonec nebyl realizován, protože městská rada i majitel části pozemku, hrabě Aristides Baltazzi, se obávali nadměrných výloh, které by si vyžádalo zřízení nové ulice Na Kapli.
O deset let později oživila myšlenku stavby radnice potřeba místnosti pro knihovnu čtenářsko-zábavního spolku, vzápětí se ozvala další sdružení, mezi nimi hasiči a sokolové, a roku 1898 byl odkoupen vedlejší dům č. p. 89. Výrazným impulsem byla právě potřeba důstojného sídla pro představitele nově povýšeného města. Následovaly však průtahy spojené s námitkami spolků a výhradami k finanční stránce věci, do níž se obyvatelé Napajedel zapojili několika protesty. Vše se vyřešilo především díky snaze předsedy stavebního odboru, Kajetána Klevety, a jeho jednání se schwarzenberským dvorním architektem a inženýrem na Hluboké, Janem Sedláčkem.
Stavět se začalo až po demolici domů č. p. 88 a č. p. 89 v únoru roku 1903. Projekt vytvořil uherskohradišťský architekt Dominik Fey. Jeho první návrh monumentální jednopatrové několikakřídlé stavby, která by vyhověla všem požadavkům zúčastněných stran, byla ihned zamítnuta. Fasády oplývaly bohatým secesním dekorem, stavbě dominovala okrouhlá nárožní věžice s hlavním vchodem, v průčelí do náměstí se skvělo velkolepé podkovovité okno ve štítu a atika zdobená dvěma figurami. Tato budova na půdorysu písmene L s vnitřním dvorem počítala s řadou funkcí: v přízemí kromě městských úřadoven, knihovny a čítárny sídlila také policejní stráž, restaurace, nálevna a tělocvična – díky přilehlému jevišti využitelná také jako divadelní sál. Patrně kvůli modernímu secesnímu pojetí, v té době na Moravě značně novátorskému, a zejména pak k ceně takového podniku, se napajedelští radní usnesli vystavět budovu skromnější.
Feyův druhý návrh respektuje požadavek radních na tradiční neorenesanční pojetí fasády a navrhuje jednopatrovou budovu pouze v traktu přiléhajícím k náměstí. Pojala byt tajemníka, vchod, policejní strážnici, spořitelnu, zasedací síň, kancelář starosty a tajemníka, čekárnu, dvě toalety, v přízemí dvě rezervní místnosti a knihovnu, v suterénu dvě vězeňské cely s toaletou, dva sklepy a prádelnu.
Na finální podobě radnice se však podílel rovněž architekt Sedláček, kterému se nezamlouvalo žádné z předložených řešení redukovaného zadání, a proto vytvořil vlastní nákres, po jehož vzoru Dominik Fey dispoziční řešení přepracoval.
Obdélná budova v neorenesančním slohu své hlavní průčelí obrací k náměstí a svou nárožní věží tvoří dominantu celého města. Vchod je umístěn ve středu budovy a odděloval místnosti spořitelny vpravo a prostory městského úřadu vlevo. V patře se nachází zasedací sál, který akcentují vysoká trojdílná hranatá okna s vitrážemi a terasa, podepřená mohutnými krakorci. Mezi okny v pravé čísti patra je osazena obloukově zakončená nika se sochou svatého Jiří s drakem od Franty Úprky. V levé části patra, ve hmotě nárožní věže, se nachází pracovny starosty, na čelní fasádě akcentované balkonem, z jižní strany výrazným arkýřem. Hranolová věž nese barevné keramické ciferníky hodin vytvořené podle návrhu malíře Jano Köhlera. Vysokou stanovou střechu s helmicí na lucerně zdůrazňuje objemný, výrazně členěný ochoz nesený na krakorcích.
Slavnostní otevření proběhlo v neděli 14. srpna 1904 a stalo se velkou událostí jak pro Napajedlany, z nichž mnozí se na stavbě a výzdobě radnice podíleli, tak i pro širší okolí. Slavnost totiž byla spojena se sjezdem českých měst a městeček moravských a Vincenc Prasek u této příležitosti zorganizoval retrospektivní výstavu českých měst a městeček markrabství moravského přímo ve dvanácti místnostech radnice.
Starý zámek Napajedla
Nejstarším sídlem vrchnosti v Napajedlích byla středověká zeměpanská tvrz, která stávala na dnes neexistujícím ostrově v řece Moravě. V průběhu 17. století zcela zchátrala a stala se neobyvatelnou. Patrně kolem poloviny 17. století postavili tehdejší majitelé panství Rottalové naproti ostrovu nové panské sídlo, které sloužilo obytným účelům až do vybudování nového zámku.
Původně se jednalo o jednopatrovou budovu, na niž navazoval panský dvůr s hospodářským zázemím. Od kostela na protějším návrší zámek odděloval příkop a hráz, kvůli špatně schůdnému terénu se sloužily mše také v zámecké kapli. V areálu se nacházelo také vězení a temnice. Po výstavbě nového zámku ve druhé polovině 18. století začala budova sloužit potřebám správy panství a administrativním účelům.
V roce 1876 byly přízemní místnosti přeměněny na sýpky, jiné na kanceláře a obydlí pro zaměstnance. V těsné blízkosti se nacházel panský pivovar a další hospodářské prostory. V posledním dochovaném traktu bylo v polovině 19. století přistavěno patro pro úřadovny nově vzniklého okresního soudu, s tím souvisejícího notářství, berního a lesního úřadu. Místnosti v přízemí jsou dodnes využívány jako obchody a provozovny.
Socha sv. Floriána
Na Masarykově náměstí v Napajedlích je umístěna barokní socha sv. Floriána, patrona hasičů, aby chránil město před požárem. Kolem ní se rozkládalo tržiště.
Panský dům
– Hrubá hospoda
Napajedla odpradávna ležela na trase různých kupeckých a obchodních cest. Vděčila za to své výhodné poloze v blízkosti řeky a brodu přes ni. S rostoucím rozvojem a zdokonalováním přepravy zboží a osob se v průběhu raného novověku objevila potřeba nějakého místa, kde by obchodníci měli možnost zastavit, doplnit zásoby na cestu, případně přenocovat.
Definitivně tento problém vyřešil až Antonín, hrabě z Rottalu, jenž roku 1760 nechal na křížení cest vybudovat panský zájezdní hostinec U Koruny (mezi lidmi dodnes označovaný jako „Hrubá hospoda“). Jde o stavbu v pozdně barokním stylu, v níž byl hostinec, v prvním patře pokoje na přenocování pro hosty a ve dvoře dřevěné stáje pro koně. Současně sloužil také jako místo pro přepřahání koní, pokud se dotyčný nechtěl zdržet a potřeboval rychle pokračovat v cestě.
Na připomínku zakladatele byl nad hlavním vchodem do hostince umístěn kamenný erb rodu Rottalů, jenž je zachován dodnes. Z celé řady významných i zcela neznámých hostů se často uvádí pobyt spisovatele Svatopluka Čecha v roce 1881, jehož čas strávený v Napajedlích inspiroval k napsání fejetonu. Nedávno prošla budova hostince celkovou rekonstrukcí, která výrazně zlepšila její celkový stav.
Zemědělská usedlost
č. p. 90 v Topolné
Dům č. p. 90 je selskou usedlostí s patrovou komorou. Hospodářská část je ukončena výměnkem a kovárnou. První majitel je známý z roku 1671. Dům má typickou zástavbu do písmene L a kovárna je poslední částí hospodářského traktu. Kovárna zde fungovala až do konce 30. let 20. století. Původní kovárna byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1998. Areál usedlosti byl doplněn v roce 1996 kopií stodoly a v roce 1998 roubenou studnou. Kromě kovárny nejsou interiéry objektu běžně přístupny návštěvníkům. Veřejnosti slouží dvůr, konají se zde pravidelná vystoupení folklorních souborů a hudebních těles. Usedlost byla zapsána v roce 1977 na seznam kulturních památek (pod evidenčním číslem 7010).
Zemědělská usedlost
č. p. 93 v Topolné
Dům č. p. 93 je selskou usedlostí s patrovou komorou, hospodářským traktem a výměnkem. Nejstarší majitelé jsou známi z roku 1640. Velká část objektu je na požádání přístupna veřejnosti, která zde nalezne expozici lidového bydlení a původní chlévy se zemědělským nářadím. V patře komory mohou návštěvníci zhlédnout soubor vybraných předmětů, vztahujících se k praní a mandlování prádla a expozici rybářství. V průběhu 90. let 20. století byl celý areál objektu postupně rekonstruován a doplněn drobnými stavbami – kopií stodoly a jejím přístřeškem, sušírnou ovoce, udírnou, včelím úlem, vahadlovou studnou. Tato usedlost byla zapsána v roce 1977 na seznam kulturních památek (pod evidenčním číslem 7011).
Budova školy v Komárově
Budova bývalé školy patří společně s kostelem sv. Antonína Paduánského k dominantám obce. Byla postavena v letech 1886-1887 pro účely školní výuky. Postupný pokles počtu žáků vedl ke zrušení místní školy a v roce 1975 zde byla zřízena mateřská škola, která zde funguje dodnes. Nachází se zde pamětní deska se jmény dvou odbojářů, komárovských občanů – Stanislava Babici a Antonína Lysoňka. Ti byli zastřeleni spolu s dalšími třemi osobami 27. 4. 1945 na Kalvárii v Napajedlích.
Příroda
Svatá voda – Kaménka
Svatá voda a okolní lesy jsou oblíbeným poutním a výletním cílem mnoha rodin, houbařů, cykloturistů a poutníků nejen z nedalekých Malenovic u Zlína. Kvalitní voda ze studánky je tak vyhlášená, že si pro ni jezdí lidé s kanystry jak z Otrokovic, tak ze Zlína. Samotný pramen je opředen pověstí o léčivé vodě. Cyrilometodějský badatel Dr. František Přikryl ve svých „Památkách“ vyslovuje dohad, že věrozvěsti slovanští tu kázali a křtili. Možnost tohoto faktu dovozuje tím, že Kaménka leží asi 100 kroků od bývalé „hradské“ silnice, jež spojovala všechny význačné hrady na Moravě.
Nad studánkou je malá rovina, z níž se zvedá příkrý svah se skalní jeskyní, v níž je socha Panny Marie Lourdské. Poblíž stojí malá kaplička. Voda ze studánky vytéká přes malou nádrž do hlubokého žlebu a spěje do řeky Dřevnice. Většina lidí chodí k pramenu po zelené turistické značce od obchodního centra v Malenovicích, odkud je to přibližně 2,5 km. Od silnice Oldřichovice-Salaš (též cyklostezka 5060) u odbočky na Karlovice pokračuje žlutá stezka, z tohoto místa je to ke Svaté vodě pár stovek metrů. U silnice je též pomník zvaný Smrt tří žen, jenž upomíná na tragickou událost – tři místní ženy zde v roce 1945 roztrhala nášlapná mina.
Voda je pitná, rozbory provádí na základě objednávky města Zdravotní ústav se sídlem ve Zlíně, a to 4x ročně. Další sledované ukazatele (fyzikální a mikrobiologické) jsou k dispozici na Magistrátu města Zlína, odboru životního prostředí a zemědělství, odd. vodního hospodářství, kanc. č. 255 v budově radnice.
Z historie: Cyril a Metoděj zde podle pověstí kázali a křtili, lidé začali pozorovat, že upřímná modlitba a omytí pramenitou vodou dodává duševní i tělesné osvěžení. Pomoc zde hledaly maminky malých nemocných dětí, které s vděčností za vyslyšení zavěšovaly dětské košíky. V roce 1854 zde postavil lesní kapli Josef Buksa ze Šelešovic jako poděkování za uzdravení své slepoty. V kapli byl umístěn obrázek Panny Marie Provodovské.
V roce 1902 byla nad pramenem postavena kameninová socha Panny Marie Lourdské, později přemístěna do výklenku skály. Postupně přibývalo poutnických průvodů s hudbou a kněžími ze Slovácka, Valašska i z Hané. V roce 1933 byl vypracován projekt větší kaple (malého poutního kostelíka). Realizace stavby se však neuskutečnila.
Padesátá léta 20. století přinesla další potíže, poutní průvody nebyly povoleny. Jedině blízká farnost Lhota u Malenovic zde mohla chodit každý rok s hudbou, protože průvod lesem nenarušoval dopravu ani nedráždil „uvědomělé obyvatele“ nového malenovického sídliště. Společná pouť se přesunula na první zářijovou neděli. Její kontinuita nebyla nikdy přerušena, konala se vždy a za každého počasí za velké účasti poutníků. Stáří kapličky a zvláště ničivé zásahy vandalů vykonaly své dílo a začalo hrozit její zřícení. Namísto generální opravy přičiněním tehdejšího duchovního správce v Malenovicích P. Vojtěcha Krále a především nesmírně odvážnou obětavostí farníků ze Lhoty u Malenovic byla v roce 1963 k nelibosti státní správy ve dvou dnech postavena kaple nová. V této době byla upravena i lurdská jeskyňka a okolí pramene.
Slanica
Při procházce městem Napajedla můžete navštívit i místo, kde dříve stávaly léčebné lázně. V sousedství železniční stanice se nachází významný vývěr minerální vody – Napajedelská Slanica. Minerální voda volně vytéká do upravených venkovních prostor, je označená a má dost slanou chuť. Přitéká štolou ze svého prameniště a napájí i sousední sedmimetrovou studnu. Z té byla čerpána do lázeňského domu, který zde stával nad pramenem. Minerální voda Slanica je svým složením podobná luhačovickým pramenům. Před 30 lety v Napajedlích stávaly lázně, zřízeny byly roku 1669.
Poskytovaly až 4000 koupelí ročně, ale jejich činnost byla ukončena koncem 90. let 20. století.
Ve zdejších lázních se saunou a bazénem se tato minerální voda využívala pro léčbu pohybového ústrojí, ekzémů, ženských nemocí, na žaludeční problémy a další nemoci. Provozu sloužila budova pozdějšího cukrovaru do roku 1872. Dole byly kabiny, v 1. poschodí se nacházel velký taneční sál, kde se pořádaly koncerty a zábavy, v lázních byla i lékárna. Napajedelské lázně byly proslulé, vídeňské divadelní společnosti a jiné spolky zde pořádali divadelní představení. Lázně však nemohly být provozovány, přestože byly populární. V 19. století narušila minerální prameny stavba železniční stanice, a pak provoz lázní upadl, byla vybudována 2. železniční kolej a tím došlo k zazdění původní studny napájející provoz lázní, roku 1903 byl divoce vytékající pramen Slanice sveden do nové studny. V roce 1914 byla zkolaudována nová lázeňská budova a brzy v ní i zahájen provoz. Roku 1919 byly lázně pronajaty a v roce 1925 si je odkoupili manželé Kohnovi, kteří zde k původní budově přistavěli jednoposchoďové křídlo s restaurací a byty pro hosty. Lázně fungovaly do zániku socialismu v roce 1989, z důvodu nedostatku financí na potřebnou rekonstrukci koncem 20. století.
Provoz lázní zanikl, ale zachráněn byl jeden pramen, nacházející se na západním okraji města. Vývěr alkalicko-muriaticko-sirovodíkového minerálního pramene byl vyveden na povrch, a tak se dnes při toulkách městem Napajedla možno občerstvit minerální vodou Slanica. Nalézá se v nejzazší části štoly 48 metrů dlouhé řezané v pískovcích. Odtud je sváděn samospádem tři metry hluboké jímky, z ní je vyveden na povrch pro veřejný odběr ve spodní části budovy bývalých lázní. Před budovou již neexistujících lázní je studna o průměru 180 cm, 7 metrů hluboká, do které je sváděna voda ze štoly. Lázně v Napajedlích dnes již nenajdete, avšak minerální pramen Slanica můžete ochutnat, pokud máte žízeň. Voda je směsí milionů let staré fosilní mořské vody a čerstvé vody, která spadla ve srážkách asi před 100 lety. Má sirovodíkový nádech s velmi silnou slanou chutí. V přízemí bývalého lázeňského domu jsou dnes stěny kolem pramene pěkně upraveny kachličkami s kamenem, voda vytéká z pochromované trubky. Časem byly lázně Kohnovým navráceny, ale už ve špatném stavu a provozovali zde pouze hospůdku.
Dub u Komárova
Obec Komárov je z velké části obklopena lesy, které skrývají řadu krásných stromů. K těm nejvýznamnějším rozhodně patří dub letní, ke kterému lze dojít po odbočení z červeně značené trasy (ve směru z Komárova do Karlovic). Tento dub je vysoký přibližně 24 metrů, obvod jeho kmene je 435 cm a právem patří mezi chráněné památné stromy ČR.
Lípa v Halenkovicích
U č.p. 8 v obci Halenkovice v místě zvaném Na Kopci roste lípa malolistá (Tilia cordata) o výšce 25 m, obvodu 420 cm a stáří přes 200 let. Nedaleko ní stojí krásná, nedávno nově zrestaurovaná kaplička se zvonicí, postavená roku 1755 se zvonem z roku 1861. Halenkovice, původně zvané Alinkovice podle Aliny Bruntálské z Vrbna, manželky majitele napajedelského panství Jana Rottala, vznikly okolo roku 1630 kolonizací valašskými osadníky. S Halenkovicemi brzy splynuly blízké Eleonorovice, připomínané roku 1667 a pojmenované po dceři Jana Rottala, a Kateřinice, založené roku 1677. Vzhledem k rozlehlosti obce existuje v kraji tato říkanka: „Kdo chce vidět Vídeň, musí tam být týden. Kdo chce vidět Halenkovice, musí tam být dva měsíce.“
Lípa u kapličky ve Žlutavě
Lípa u kapličky Lípa malolistá (Tilia cordata) o obvodu kmene přes 300 cm, výšce 16 m a stáří asi 190 let roste u kapličky ve Žlutavě. Ke kapličce stojící v místě zvaném pod Soudnou se ubírala o svatodušních svátcích procesí, aby se lidé pomodlili za ochranu úrody proti ničivým živlům. V návrhu na vyhlášení jako památné stromy jsou ještě dva významné stromy v obci, a sice lípa u školy (Tilia cordata) a hrušeň u motokrosové dráhy (Pyrus pyraster).
Zámecký park Napajedla
Rozlehlý park obklopoval zámek již od jeho stavby v letech 1764 – 1769. Barokně pojatá byla rovněž parková úprava, která se vyznačovala přísnou geometrií záhonů a cestiček. Typickými doplňky jsou kamenné kašny, studna a vázy poblíž nádvoří. Patrně začátkem 19. století proběhla ve vzdálenější části parková úprava v anglickém stylu pod vlivem empíru. Ta se vyznačuje divokostí a romantikou, vzrostlé stromy a množství křovin vytváří malebná zákoutí, která se snaží věrně napodobovat divokou přírodu – jedná se ovšem o pečlivou aranžérskou práci zahradního architekta. Uprostřed parku se dodnes nachází jezírko s lekníny a kamennou plastikou.
V areálu zámeckého parku se nacházel také velký skleník konírny a další objekty. V letech 1951 – 1955 však byly adaptovány na prostory závodního klubu n. p. Fatra a po roce 1989 sloužily Klubu kultury. V těsné blízkosti navazujícího hřebčína byly vybudovány tenisové kurty a hřiště s tribunou.
Zámecký park Pohořelice
Skutečné základy zámeckého parku v Pohořelicích položil hrabě Leopold Sternberg, který malenovické panství i s pohořelickým zámkem koupil v roce 1804. Park zde existoval už předtím, ale teprve za Leopolda Sternberga došlo k výrazným úpravám a novým stavbám, které jej doplňovaly dle tehdejších zvyklostí a potřeb. Hrabě Sternberg se rozhodl park udržovat v anglickém stylu, tj. v pojetí, aby park tvořil přirozený celek, do nějž člověk vůbec, nebo jen minimálně zasahuje.
Ke stávajícímu altánu roku 1810 přibyl nový skleník, který byl doplněn roku 1839 o další, mnohem prostornější. Park se zámkem zaujal dokonce i moravského topografa Gregora Wolného, jenž se ve svém díle „Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert“ zmiňuje o Pohořelicích jako o úhledném zámku, obklopeném nádherným anglickým parkem se skleníky.
Posledním výraznějším zásahem do podoby zámeckého parku byla stavba novogotické kaple roku 1882, kterou nechal vybudovat druhorozený syn původního majitele, hrabě Leopold Sternberg (1811-1899). Park postupně ztratil jasně danou strukturu, zanikly např. skleníky nebo rybníček. V druhé polovině 20. století park, stejně jako zámek, utrpěl hodně škod, ale po roce 1989 došlo k jeho postupné obnově. Dnes je volně přístupný a využíván k trávení volného času.
Kostely a kapličky
Hřbitovní kaple v Napajedlích
V průběhu dějin měla Napajedla několik hřbitovů na různých místech města. Nejstarším byl hřbitov v dnešní části Na Kapli, později byl přemístěn k původnímu kostelu sv. Bartoloměje (stával na horní straně náměstí, vedle budovy fary). V roce 1712 byl postaven nový barokní kostel sv. Bartoloměje a na terase kolem něj postupně vyrostl další hřbitov (do dnešních dob se zde zachovalo několik náhrobků na obvodové zdi). Toto pohřebiště ale časem nedostačovalo a roku 1810 bylo rozhodnuto o založení nového, toho současného, hřbitova.
A právě na něm vznikla empírová hřbitovní kaple. Byla postavena díky iniciativě majitelky napajedelského panství Františky, hraběnky z Kesselstattu a dokončena byla roku 1828. Měla sloužit k církevním obřadům při pohřbech, ale také jako místo posledního odpočinku majitelů panství. Za tímto účelem vznikla v podzemí krypta se schránkami. Do této krypty byly postupně umístěny ostatky 10 majitelů či jejich rodinných příslušníků. Byli to: Terezie, hraběnka Kobenzlová (z. 1824, do krypty byly její ostatky přeneseny dodatečně); Klemens, hrabě z Kesselstattu (z. 1828); jeho syn Klemens (z. 1840); Františka, hraběnka ze Stockau (z. 1861); Jiří, hrabě ze Stockau (z. 1865); Františka, hraběnka ze Stockau (z. 1870); Bedřich, hrabě ze Stockau (z. 1884); Matylda, hraběnka ze Stockau (z. 1896); Aristides Baltazzi (z. 1914) a Marie Baltazzi, roz. Hraběnka ze Stockau (z. 1941).
V roce 1984 došlo v nedalekých Malenovicích k likvidaci starého hřbitova včetně památkově cenné kaple, kde byli pohřbíváni majitelé malenovického panství. Tato událost je z hlediska historie a památkové péče dodnes chápána jako těžko omluvitelná a slouží jako typická ukázka přístupu komunistického režimu k minulosti.
Po provizorním uložení těchto ostatků bylo v roce 1993 rozhodnuto o jejich přemístění do napajedelské krypty. Přibylo sem tedy dalších 11 osob z rodu Šternberků a rodiny Grošů. Šlo však pouze o torzo původních tělesných pozůstatků – o tom jasně vypovídá, že fakticky do krypty přibyly pouze dvě rakve a jedna urna. Hřbitovní kaple je dnes veřejně nepřístupná, slouží jako místo posledního rozloučení při smutečních obřadech.
Kaple původně stála v horní části pohřebiště, ale v průběhu let bylo potřeba hřbitov rozšířit a dnes tedy stojí spíše v jeho dolní polovině. V roce 1904 byl osloven o vypracování projektu rozšíření hřbitova, včetně obvodové zdi a márnice architekt Dominik Fey. Dle jeho návrhu byl v letech 1906-1907 vybudována horní část hřbitova. Její dominantou je budova márnice, která je typickou ukázkou Feyova autorského stylu (jak již dokázal při výstavbě napajedelské radnice).
O tom, jakým způsobem se vše tvůrcům podařilo propojit s původním hřbitovem v jeden celek, svědčí skutečnost, že pro běžného návštěvníka je téměř k nepoznání, že současná podoba hřbitova je výsledkem po dvě staletí dlouhého vývoje.
Poutní místo Kaménka
u Malenovic
Svatá voda a okolní lesy jsou oblíbeným poutním a výletním cílem mnoha rodin, houbařů, cykloturistů a poutníků nejen z nedalekých Malenovic u Zlína. Kvalitní voda ze studánky je tak vyhlášená, že si pro ni jezdí lidé s kanystry jak z Otrokovic, tak ze Zlína. Samotný pramen je opředen pověstí o léčivé vodě. Cyrilometodějský badatel Dr. František Přikryl ve svých „Památkách“ vyslovuje dohad, že věrozvěsti slovanští tu kázali a křtili. Možnost tohoto faktu dovozuje tím, že Kaménka leží asi 100 kroků od bývalé „hradské“ silnice, jež spojovala všechny význačné hrady na Moravě.
Nad studánkou je malá rovina, z níž se zvedá příkrý svah se skalní jeskyní, v níž je socha Panny Marie Lourdské. Poblíž stojí malá kaplička. Voda ze studánky vytéká přes malou nádrž do hlubokého žlebu a spěje do řeky Dřevnice. Většina lidí chodí k pramenu po zelené turistické značce od obchodního centra v Malenovicích, odkud je to přibližně 2,5 km. Od silnice Oldřichovice-Salaš (též cyklostezka 5060) u odbočky na Karlovice pokračuje žlutá stezka, z tohoto místa je to ke Svaté vodě pár stovek metrů. U silnice je též pomník zvaný Smrt tří žen, jenž upomíná na tragickou událost – tři místní ženy zde v roce 1945 roztrhala nášlapná mina.
Voda je pitná, rozbory provádí na základě objednávky města Zdravotní ústav se sídlem ve Zlíně, a to 4x ročně. Další sledované ukazatele (fyzikální a mikrobiologické) jsou k dispozici na Magistrátu města Zlína, odboru životního prostředí a zemědělství, odd. vodního hospodářství, kanc. č. 255 v budově radnice.
Z historie: Cyril a Metoděj zde podle pověstí kázali a křtili, lidé začali pozorovat, že upřímná modlitba a omytí pramenitou vodou dodává duševní i tělesné osvěžení. Pomoc zde hledaly maminky malých nemocných dětí, které s vděčností za vyslyšení zavěšovaly dětské košíky. V roce 1854 zde postavil lesní kapli Josef Buksa ze Šelešovic jako poděkování za uzdravení své slepoty. V kapli byl umístěn obrázek Panny Marie Provodovské.
V roce 1902 byla nad pramenem postavena kameninová socha Panny Marie Lourdské, později přemístěna do výklenku skály. Postupně přibývalo poutnických průvodů s hudbou a kněžími ze Slovácka, Valašska i z Hané. V roce 1933 byl vypracován projekt větší kaple (malého poutního kostelíka). Realizace stavby se však neuskutečnila.
Padesátá léta 20. století přinesla další potíže, poutní průvody nebyly povoleny. Jedině blízká farnost Lhota u Malenovic zde mohla chodit každý rok s hudbou, protože průvod lesem nenarušoval dopravu ani nedráždil „uvědomělé obyvatele“ nového malenovického sídliště. Společná pouť se přesunula na první zářijovou neděli. Její kontinuita nebyla nikdy přerušena, konala se vždy a za každého počasí za velké účasti poutníků. Stáří kapličky a zvláště ničivé zásahy vandalů vykonaly své dílo a začalo hrozit její zřícení. Namísto generální opravy přičiněním tehdejšího duchovního správce v Malenovicích P. Vojtěcha Krále a především nesmírně odvážnou obětavostí farníků ze Lhoty u Malenovic byla v roce 1963 k nelibosti státní správy ve dvou dnech postavena kaple nová. V této době byla upravena i lurdská jeskyňka a okolí pramene.
Kostel sv. Antonína Paduánského Komárov
Komárov leží uprostřed lesů na náhorní rovině Vizovických vrchů, čtyři kilometry na jihovýchod od Napajedel. Obec je poprvé připomínána v roce 1362. Místní obyvatelé, kteří museli chodit k bohoslužbám do Pohořelic nebo jiných okolních vesnic, toužili po vlastním kostele. Jejich přání se začalo naplňovat až v roce 1937. Stavba kostela, vyčíslená na 39 tisíc korun, byla hrazena z dobrovolných příspěvků, z peněz získaných při sbírkách nebo tanečních zábavách. Mnozí občané se také nezištně zapojili do stavebních prací, které řídil stavitel Alois Dostál z Napajedel. Pomáhal mu místní občan Kristián Klofáč. V dobových záznamech jsou také zmiňovány zásluhy faráře Vladimíra Spanagela z Pohořelic, do jehož farnosti Komárov patřil. Kostel byl slavnostně posvěcen za velké účasti občanů z Komárova i věřících ze širokého okolí 16. června 1940. Zlínský děkan Msgre. Vavruša ho zasvětil sv. Antonínu Paduánskému. V období jeho svátku se dodnes v Komárově konají poutě. V roce 1947 byl kostel elektrifikován a dodnes tvoří hlavní dominantu obce. Chrám spadá pod farnost Pohořelice a bohoslužby se zde konají dvakrát týdně, ve čtvrtek a v sobotu.
Kostel Neposkvrněného početí Blahoslavené Panny Marie (Topolná)
Obec Topolná leží severovýchodně od Uherského Hradiště. Poprvé je připomínána už na konci 13. století, kdy ji v Lucké provincii držel Oldřich z Hradce. V roce 1318 ji získalo olomoucké biskupství. Obec Topolná patřila původně k farnímu úřadu v nedaleké Spytihněvi. K bílovickému kostelu připadla až po roce 1620, kdy došlo v zemích Koruny české k rekatolizaci. Jak se postupně konsolidovala náboženská situace na Moravě, přesla obec Topolná, jež byla od roku 1582 součástí napajedelské panství, pod bílovickou farnost.
Snad tomu napomohla skutečnost, že bílovický farář P. Adam Hladiš byl v letech 1622 až 1636 zároveň farářem v Napajedlích. V roce 1884 daroval Antonín Krejčiřík 1000 zlatých na postavení kaple a roku 1894 pak vykonavatel závěti Josef Otčenášek vyplatil 2000 korun. Tento dar podnítil myšlenku na stavbu kaple a na účtu opolské záložny se začaly scházet první peníze. Ustanovující valná hromada Kostelní jednoty Neposkvrněného početí Panny Marie se konala 1. března 1909 za účasti Msgre. P. Antonína Cyrila Stojana. Jejím cílem bylo postavení farního kostela se zřízením duchovní správy v Topolné. Nadějný začátek přerušila 1. světová válka a teprve příslib starosty Topolné Ferdinanda Dohnal, učiněný na valné hromadě 8. prosince 1934, že daruje na stavbu kostela všechny cihly, umožnil zahájit přípravné práce.
Stavba byla zahájena podle projektu Ing. Arch. Stanislava Kučery z Brna na počátku roku 1936. Brzy však nastala okupace Československa a po vypuknutí války sešlo ze záměru zřídit v Topolné farnost. Po dokončení byl kostel 25. května 1940 pouze benedikován. V roce 1941 se do Topolné přistěhoval ze zrušeno obce Wiesenberk (Podivice) bývalý tamní farář P. Josef Rypár. V obci působil až do roku 1953, kdy 1. září zemřel ve věku 80 let. Dne 25. května 1990, v den padesátiletého výročí benedikování kostela, olomoucký arcibiskup Msgre. Jan Graubner při slavnostní mši posvětil novou křížovou cestu. Posvěcení kostela se obyvatelé Topolné dočkali 28. května 2000.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Spytihněv)
Základní kámen k patrně čtvrtému spytihněvskému kostelu byl položen roku 1681. Majetkové spory mezi velehradským opatem Bernardem Kašpárkem a majitelem napajedelského panství Janem Kryštofem z Rottalu zapříčinily obrovskou prodlevu a stavba byla dokončena roku 1712 za opata Nezerina. Slavnostní posvěcení kostela zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie provedl olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna až 7. srpna 1740. Barokní oltář zdobí barokní obraz Nanebevzetí Panny Marie od významného jezuitského malíře Ignáce Raaba. K větším opravám došlo v roce 1845, kdy byl kostel i s věží pokryt břidlicí, a poté roku 1892, kdy si opravy vnější a vnitřní vyžádaly 65.000 zl.
V roce 1927 byly zakoupeny a na věž zavěšeny tři nové zvony, o tři roky později do kostela a fary zavedena elektřina a pořízeno elektrické osvětlení. V roce 1931 se slavnostně světily nové varhany, které nahradily původní nástroj z roku 1851. V letech 1933 – 1934 následovalo pořízení nové střechy kostela, výmalba interiéru a instalace nového mramorového oltáře.
Kromě oprav škod způsobených válkou koncem 40. let se ke generální opravě přistoupilo až koncem let šedesátých. Opravovala se věž, fasáda i interiér, který přišel o velkou část barokní výzdoby, zejména štuků. Přistavena byla tzv. márnice, rekonstruovala se kanalizace i nejbližší okolí kostela.
Kostel sv. Josefa (Halenkovice)
Halenkovice byly od spytihněvské farnosti odloučeny v roce 1784, avšak kostel sv. Josefa byl nákladem náboženské matice vystavěn až v roce 1789. Chrám byl vysvěcen napajedelským děkanem Janem Papežem dne 29. 3. 1789 a obsahoval pouze jediný oltář s obrazem sv. Josefa. Kostel měl kamennou dlažbu a šindelovou krytinu. Varhany zhotovil František Šindler v roce 1793.
Od roku 1802 se stala patronkou kostela Marie Terezie Monte l’Abbate, hraběnka Kobenzlová, čímž převzala náklady na jeho udržování. V letech 1836 a 1837 byly postaveny dva boční oltáře s obrazy sv. Terezie a sv. Žofie, které vysvětil tehdejší farář Augustin Podmola.
Ten také vysvětil novou křížovou cestu z roku 1846. Roku 1854 byly došky na střeše kostela vyměněny za nové tašky.
V roce 1881 byly pořízeny nové varhany a varhaníkem ustaven nadučitel Pleský z Dluhonic. O dva roky později byl vytvořen nový hlavní oltář, který zhotovil Josef Pahler z Opavy. V roce 1896 byla pořízena nová kazatelna, o dva roky později nová socha Panny Marie a v roce 1899 nová křížová cesta. Místní farář P. Laichmann ji objednal u malíře Františka Přečka z Kroměříže a starou křížovou cestu prodal do Lhoty u Malenovic pro výzdobu tamní kaple. V témže roce byl v kostele instalován nový boční oltář se sochou Nejsvětějšího srdce Páně. V letech 1902 – 1903 proběhla oprava hlavního oltáře a přibylo zlacení. Zároveň dostala fasáda kostela novou světle žlutou barvu. P. Laichmann nechal u pasíře Staňka Zuny z Prahy zhotovit novou stříbrnou monstranci posázenou 36 českými granáty. Chrámové jesle vyrobila v roce 1915 firma František Buk z Prahy.
V chrámu se původně nacházely dva zvony. Velký, asi 1250 liber těžký, odlitý roku 1622, pocházel z kostela Všech svatých v Dubu na Moravě, který byl roku 1766 zrušen a zbořen. Malý zvon Florián, asi 50 liber těžký, odlitý roku 1766, byl převezen ze zvonice na Kopci. Florián pukl při slavnostním zvonění 24. prosince 1911 a byl opraven, zároveň však kostel dostal nový zvon o váze 94 kg od firmy A. Hiller (vdova a syn). Zvon Florián byl v roce 1917 zrekvírován k vojenským účelům a nahrazen novým, posvěceným jménem Josef, od brněnské firmy A. Hiller. Některé zvony byly zrekvírovány v roce 1942.
V roce 1926 přešel kostel sv. Josefa pod patronát arcibiskupa olomouckého, protože od napajedelské hraběnky odkoupilo pozemky polesí na pravém břehu řeky Moravy. Farář Tomáš Loprais náhodou nalezl starý obraz sv. Tomáše, který roku 1927 nechal zrestaurovat u Adolfa Hellera a umístil jej v lodi kostela u hřbitovních dveří, kam nechal postavit nový oltář. O rok později následovala výměna oken, která byla přezděním zmenšena. Pořízeny byly také nové (jednociferníkové, dvouručičkové) věžní hodiny a socha sv. Václava.
V roce 1930 vznikla z bývalé kostelní komory chrámová kaple padlých vojínů v 1. světové válce. Následně proběhla generální oprava střechy, položení okapů, zhotovení omítky věže a rekonstrukce varhan. V roce 1939 bylo provedeno vytrubkování zdí pro elektrické vedení, obnovena výmalba interiéru a zhotoveno mramorování všech tři oltářů, křížové cesty a kazatelny.
V roce 1945 bylo zavedeno elektrické osvětlení, v 50 letech následovala elektrizace zvonového zařízení a instalace elektrických dvouciferníkových věžních hodin. Generální opravy pokračovaly v 70. letech rekonstrukcí vodních svodů, fasády, věže i střešních krovů, v roce 1973 vytvořil akad. mal. Fratišek Peňáz z Hřivínova Újezda celkový návrh vnitřní úpravy chrámu. Nahrazovaly se červotočem poškozené dřevěné oltáře a lavice, farní úřad ve Staré Bělé u Ostravy poskytl darem mramorový svatostánek pocházející z ostravského kostela sv. Václava. Úpravy kostela pokračovaly v 80. letech, kdy byla provedena i generální oprava varhan. V roce 1995 proběhla kompletní výmalba celého chrámu.
Kostel sv. Cyrila a Metoděje (Žlutava)
Obec Žlutava v současnosti spadá pod napajedelskou farnost a vlastní kostel dlouho neměla. Dominantou vesnice byla zvonice, postavená kolem roku 1917. Její zvon byl zasvěcen sv. Floriánovi, patronu hasičů a odlil jej zvonař Antonín Oblettr z Olomouce. V roce 1938 byla zvonice zbourána, ale zvon byl uchován pro zavěšení do věže plánovaného kostela. Stavbu inicioval napajedelský děkan Baltazar Hříva.
Plány vytvořil žlutavský rodák František Čevela, který zároveň vedl stavbu. Náklady nesli obyvatelé Žlutavy a dotací přispěla také firma Baťa. Kostel byl už ve druhé polovině roku 1939 a generálním vikářem J. Martinů byl zasvěcen sv. Cyrilu a Metodějovi.
K významné změně vzhledu kostela došlo až v roce 1999, kdy byla zbourána stará nevyhovující sakristie. Inženýr architekt Kubka zhotovil plány na přestavbu kostela tak, aby nová sakristie stála v ose kostela.
Ještě do zimy téhož roku byla stavba zastřešena. Brizolit na fasádě kostela nahradila nová omítka a nátěr, vymalován byl také jeho interiér. Do opraveného kněžiště byl v roce 2005 umístněn nový svatostánek od výtvarníka Petra Nováka. Opravený kostel a nový svatostánek vysvětil 20. 11. 2005 při slavnostní mši svaté arcibiskup Jan Graubner.
Kostel sv. Bartoloměje (Napajedla)
Nejstarší napajedelský kostelík se patrně nacházel při hradu na již neexistujícím ostrově v řece Moravě, který býval v místech dnešní části města zvané „na Kapli“. Význam hradu však postupně upadal, až zanikl zcela. Původní gotický kostel sv. Bartoloměje, postavený patrně na počátku 15. století, se již nacházel uprostřed náměstí, vedle současné fary. nacházel se v něm oltář sv. Šebestiána a sv. Rocha i kůr, který dali roku 1597 obnovit Jan Jetřich ze Žerotína a jeho žena Barbora z Biberštejna. Vedle kostela stála samostatná věž postavená roku 1580.
Během třicetileté války začal kostel chátrat, napajedelská fara osiřela a po určitou dobu byla administrována z Malenovic. Během 2. poloviny 17. století přestala dostačovat kapacita chrámu i jeho skromná výbava, která v roce 1691 obsahovala pouze tři jednoduché oltáře. V roce 1712 byl kostel zbořen a umístění původního oltáře dnes na náměstí označuje kamenný kříž z roku 1751.
Dnešní kostel sv. Bartoloměje nechal v letech 1710 – 1712 vystavět tehdejší majitel napajedelského panství, Adam Jáchym z Rottalu, jehož erb je umístěn nad hlavním portálem. Reprezentativní novostavba v barokním slohu obsahuje kromě hlavního oltáře sv. Bartoloměje dva boční oltáře – Panny Marie a sv. Josefa. Autorem oltářních obrazů byl vídeňský malíř František Julius Wagner. Oltáře doplňovaly vzácné štukové a sochařské výjevy. Kostel byl vysvěcen až roku 1741 olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejna-Kastelkornu. Obsahuje oratoř i vrchnostenskou hrobku. Ze starého kostela pocházejí dva renesanční náhrobky Bedřicha a Bartoloměje ze Žerotína, datované rokem 1568 a zasazené ve zdi po stranách hlavního vchodu i sochy sv. Petra a sv. Pavla ve výklencích v průčelí. Další náhrobky jsou vsazeny v podlaze pod novodobou dlažbou, částečně skryté pod lavicemi. V pravé části se nachází vstup do krypty, kam byly ze starého kostela údajně přeneseny ostatky sedmi pánů ze Žerotína a dvou Vartemberků. Ze starého kostela se znovu použily některé stavební prvky a byly sem přeneseny i dřevěné sochy čtyř evangelistů, umístěné na pilířích v apsidě, a dřevěné oltáře, které se nedochovaly.
Současný obraz Umučení sv. Bartoloměje na hlavním oltáři namaloval generální ředitel vídeňské Akademie František Kančic roku 1809. Barokní interiér byl klasicistně upraven kolem roku 1846. Na přelomu 19. a 20. století se rozšiřovala hudební kruchta, která dnes nese nové varhany, zrekonstruované v letech 2006–2009.
V letech 1902–1909 byl pořízen nový mramorový oltář, kazatelna a křtitelnice, které vyrobila kroměřížská kamenická firma Jan Beck. V rámci těchto úprav navrhl novou výmalbu kostela malíř Jano Köhler, kvůli opravám v 70. letech 20. století se však nedochovala. Kostelní lavice vyrobil místní stolař František Havránek. V chrámu se nachází řada obrazů, kromě barokního cyklu Křížové cesty dva velké obrazy neznámých autorů Nanebevstoupení Panny Marie a sv. Cyril a Metoděj.
V kostelní věži se dochovaly dva zvony z původních šesti, které byly zrekvírovány pro válečné účely. Umíráček z roku 1774 odlila firma Obletter z Olomouce, sv. Václav byl znovu pořízen v roce 1949. Věžní hodiny byly zhotoveny v roce 1877.
V okolí kostela se nacházel hřbitov, který byl josefínskými reformami od roku 1784 přesunut dále od centra města. Do zdi farní zahrady byly vloženy čtyři náhrobní kameny z 18. století. Neogotická kamenná socha Panny Marie pochází z roku 1879 a původně byla umístěna poblíž kaple sousedního kláštera milosrdných sester sv. Kříže. Schodiště bylo postaveno roku 1885 a v letech 1901 – 1932 renovováno. Původně jej zdobily sochy ze starého kostela, sv. Jan Evangelista a Panna Marie Sedmibolestná, z nichž zbyly jen fragmenty. V 19. století přibyly plastiky sv. Cyrila a Metoděje, sv. Ludmily a sv. Václava.
Kostel sv. Jiljí v Pohořelicích
Současný kostel sv. Jiljí stojí na místě, kde už od poloviny 14. století stával původní dřevěný kostel, který patřil ke vsi Podhradí. Tento kostel i s farou přežil zánik tvrze a zpustnutí celé vsi a hospodářského dvora u ní. Po roce 1620 se stal součástí malenovické farnosti. V této době byl již zasvěcen sv. Jiljí a v průběhu 17. století došlo díky pohořelické vrchnosti k jeho opravě, aby zde mohli být nadále slouženy mše. Bohužel, noví majitelé panství z rodu Lichtenštejnů se rozhodli pro stavbu nového kostela, blízko pohořelického zámku. Ten byl dostaven roku 1739 a původní kostel sv. Jiljí byl ponechán svému osudu a časem pustnul. Nakonec byl zbořen a v letech 1761-1762 proběhla stavba nového kostela sv. Jiljí, kamenného a v barokním slohu. Ten tu stojí dodnes a slouží jako hřbitovní kostel.
Kaple Panny Marie
v Pohořelicích
Jednou ze staveb, která obohatila zámecký park v Pohořelicích, byla novostavba kaple. Iniciátorem stavby byl hrabě Leopold Sternberg (1811-1899), který roku 1882 oslovil známého architekta Gustava Merretu (1832-1888), aby vypracoval projekt kaple. Merreta v té době již patřil k významným architektům, měl za sebou řadu realizovaných staveb ve Slezsku (např. kostel v Liptani nebo Slezských Rudolticích) i na Moravě (kostel ve Staré Vsi u Přerova nebo budova Justiční akademie v Kroměříži). Právě roku 1882 jej navíc Arcibiskupství olomoucké jmenovalo stavebním ředitelem. Gustav Merreta vypracoval návrh kaple v novogotickém stylu, který byl ještě během roku 1882 realizován (originál návrhu je dnes uložen ve Státním oblastním archivu v Zámrsku). Kaple byla zasvěcena Panně Marii Lourdské a na podzim téhož roku vysvěcena a mohli se v ní začít sloužit mše. Bohužel, osudy kaple v dalších desetiletích nebyly příliš příznivé. Obzvlášť po zestátnění šternberského majetku došlo k výraznému poškození a chátrání stavby. Před úplným zánikem uchránila kapli až zásadní rekonstrukce, která vrátila této církevní památce podobu, díky níž je opět ozdobou zámeckého parku.
Kostel sv. Jana Nepomuckého
v Pohořelicích
V roce 1724 se stal novým majitelem pohořelického statku, do nějž spadaly vsi Pohořelice, Oldřichovice a Komárov, Jakub Arnošt Lichtenštejn-Kastelkorn. V té době působil jako kanovník olomoucký, později se stal biskupem sekovským (1728), od roku 1738 byl olomouckým biskupem a kariéru zakončil jako salcburský arcibiskup (1745-1747). Přesto svůj čas věnoval i malému a venkovskému hospodářství. Od roku 1733 vyřizoval povolení k vystavění nového kamenného kostela s farou a farní školou přímo ve vsi, nejlépe v blízkosti panského sídla. Stávající dřevěný kostel sv. Jiljí, stojící na místě bývalé vsi Podhradí, již nevyhovoval potřebám obyvatel a hlavně nebyl dostatečně reprezentativní ani pro samotného majitele. Všechna povolení byla získána a v roce 1739 tak byla dokončena výstavba nového kamenného kostela v barokním slohu. Stavitelem byl Kryštof Maywald. Vstupní prostranství před vchodem do kostela bylo osazeno dvěma sochami světců – sv. Prokopa a sv. Augustina. V roce 1740 proběhlo slavnostní vysvěcení nového kostela – to provedl za přítomnosti dalších významných hostů z řad šlechty a duchovenstva sám majitel panství biskup Jakub Arnošt. Kostel byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Kaple Panny Marie
Matky dobré rady
(Karlovice)
První podnět ke stavbě kaple v Karlovicích vyšel od tří svobodných sester Anežky, Barbory a Františky Corgoňových. Po malých částkách spořily peníze, které ukládaly u pohořelického faráře Jana Říhy. Rozhodující část peněz nashromáždily po dvaceti letech, pozemek pro stavbu věnovali manželé Josef a Terezie Zelíkovi. Stavba začala v červnu 1903 a 17. července 1904 byla kaple zasvěcena Panně Marii Matce dobré rady. Hlavní obraz nechala namalovat jedna ze sester Corgoňových, a to podle vzoru originálního obrazu Panny Marie Matky dobré rady v italském Gennazanu nedaleko Říma. Úcta k Matce Dobré rady má svůj původ právě zde a její tradici rozšiřovali především augustiniánští mniši. V době reformace se kapitula augustiniánů rozhodla svěřit se pod ochranu Panny Marie – Matky Dobré rady. Úcta k Panně Marii s tímto titulem se značně rozšířila koncem 17. století.
Kostel sv. Zdislavy
(Oldřichovice)
Malá obec Oldřichovice je součástí farnosti v blízkých Pohořelicích, a proto zde kostel dlouho chyběl. Přípravné práce začaly až po revoluci, v roce 1990. Dne 16. listopadu 1991 při oslavách 250 let chrámu v Pohořelicích posvětil biskup Jan Graubner základní kámen pro zamýšlený kostel. Stavební povolení bylo vydáno 16. května 1994, v den svátku sv. Jana Nepomuckého, patrona pohořelické farnosti. Kostel stojí na vyvýšeném místě uprostřed vesnice, naproti obecnímu úřadu. Hrubou stavbu se podařilo dokončit tentýž rok a poté se začalo s pracemi na vazbě a zastřešení. Chrám byl vysvěcen 30. srpna 1997 biskupem Janem Hrdličkou.
Autorem návrhu včetně řešení interiéru a koordinace stavby je architekt Martin Tomešek z Hrubé vrbky. Stavba na půdorysu ve tvaru ryby, symbolu prvních křesťanů, má atypicky řešenou střechu a kombinuje hladké bílé zdivo s dřevěnými prvky. Před kostelem se nachází sv. Kříž a socha sv. Josefa. Působivému interiéru dominuje monumentální obraz sv. Zdislavy od malíře a sochaře Miroslava Boroše ze Žlutav, který je autorem většiny umělecké výbavy kostela.
Ostatky světice se nacházejí v relikviáři uloženém v průčelí obětního stolu, tvořeném třemi mramorovými trojúhelníky. Pocházejí z baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí.
V těsném sousedství kostela stojí otevřená zvonice, která nese tři zvony. Nejstarší pochází z roku 1918, druhý byl vyroben v roce 1943 a záhy zrekvírován, naštěstí nebyl roztaven a v roce 1945 jej obchodník Antonín Přikryl přivezl zpět do Oldřichovic. Třetí zvon je nejtěžší, váží 65 kg, nese jméno sv. Zdislavy a odlila jej zvonařská dílna rodiny Dytrychových v Brodku u Přerova 12. srpna 2004.
Pomníky
Památník paraskupiny
Bohuš (Žlutava)
V lese u kamenolomu obce Žlutava stojí památník příslušníkům paraskupiny Bohuš, která na Žlutavě působila v roce 1945. Tato paradesantní skupina měla za úkol zajišťovat sběr důležitých informací pro 4. ukrajinský front Rudé armády a získávat tak zpravodajské informace pro velení Rudé armády o pohybu německých vojsk a vojenské techniky v oblasti Napajedel a v údolí řeky Moravy. Skupina získávala informace i za pomocí svých dalších spolupracovníků z řad statečných občanů z Napajedel, Žlutav, Halenkovic a okolí, kteří skupinu podporovali. Skupina byla shozená do lesa u Kudlovské doliny 25. února 1945 a usadila se v bunkru, který měla pro případ nebezpečí vybudována rodina Burešova v místě zvaném Pod pasekami. Úkryt byl však prozrazen a na skupinu byl vyslán trestní oddíl SS. V podvečer z 23. na 24. dubna k bunkru trestní oddíl pronikl, odhalil vchod a stříleli do něj. V bunkru byla v tu dobu radistka Věrka a člen skupiny Potyš, který zastavil Němce dvěma granáty. Ve tmě zakopl jeden z vojáků o drát antény vysílačky a v domnění, že jde o minové pole, spustil poplach a trestní oddíl odtáhl. Později v noci vstoupil do bunkru partyzán Ján Valaštiak a našel do hlavy raněnou radistku Věrku a i těžce do nohy raněného Potyše. Odnesl je na samotu ve Žlabech k Marii Řemenovské. Stateční občané ze Žlutav a okolních obcí je poté ukrývali a ošetření poskytoval doktor Daněk z Napajedel.
Památník obětem
1. světové války
(hřbitov Napajedla)
Pomník vytvořil napajedelský sochař a kameník Josef Lukašík, který působil v italských legiích. Pořízen byl nákladem a péčí pozůstalých, dobrodinců a darem města Napajedel v roce 1922. Reliéfní deska zobrazuje anděla nesoucího k nebesům padlého vojáka. Na pomníku se nachází 86 jmen obětí.
Pomník padlým
ve 2. světové válce
(Napajedla)
Památce ruských a rumunských vojáků, padlých 2. května 1945, je věnován symbolický hrob, na němž jsou dále uvedena jména napajedelských obětí: Františka Bartošíka, Žofie Bednářové, Josefa Hrdiny, Leopolda Medka, Antonína Polanského a Františka Pajtla. Nejvyšší pomník nese jména 46 obětí z řad napajedelských občanů, odbojářů a obětí z dob rasových perzekucí.
Kamenný kříž
Napajedla
Barokní kamenný kříž údajně stojí v místě hlavního oltáře původního kostela sv. Bartoloměje.
Pomník zastřelených
amerických letců
Napajedla
Dne 14. 10. 1944 na trati zvané Amerika v Prusinkách nouzově přistál americký bombardér B-17 (G). Desetičlenná posádka vyvázla až na jednoho letce bez zranění. Při zatýkání německými vojáky byli dva američtí letci Lt. R. Winters a Lt. J. Johnson bezdůvodně zastřeleni. Zbytek posádky byl nákladním vozem odvezen do zajetí.
Památník na paměť
osvobození od nacismu
Žlutava
Kamenný památník s mramorovou deskou byl umístěn před budovou školy v roce 1946. Blízká lípa byla vysazena „na paměť osvobození vlasti od germánské krutovlády“.
Památník obětem
1. sv. války Žlutava
Pomník vytvořil sochař a kameník Josef Lukašík z Napajedel. Byl odhalen 7. července 1929 a nese černou mramorovou desku s 12 jmény padlých. Součástí pomníku je rovněž zdobená mramorová mříž od téhož autora.
Pomník K. H. Borovského
(Napajedla)
Havlíčkovy sady byly vytvořeny péčí Okrašlovacího spolku v Napajedlích včetně instalace pomníku Karla Havlíčka Borovského u příležitosti stého výročí jeho narození (r. 1921). Pomník vytvořil místní sochař a kameník Josef Lukašík, portrétní medailon je dílem sochaře Franty Úprky. Nedaleko se nachází někdejší panský dům, později přebudovaný na evangelickou modlitebnu.
Památník nouzového přistání bombardéru B-17G
(Napajedla – Prusinky)
Dramatický a tragický příběh posádky amerického bombardéru se začal odvíjet již v dopoledních hodinách 14. října 1944. V jižní Itálii se zformovala skupina 216 bombardérů Boeing B-17G „Flying Fortress“ a 421 Liberatorů, aby pod ochranou 168 stíhacích letounů typu P-38 Lightning a P-51 Mustang (těch bylo 232) napadly vybrané cíle ve slovinském Mariboru a v polském Slezsku – rafinerie Odertal a Blechhammer-Nord. Součástí tohoto leteckého svazu byla i 97. bombardovací skupina, která vzlétla z letecké základny Amendola (nedaleko města Foggia) a v čase 9:03 hodin se setkala ve vzduchu s ostatními skupinami.
Následně se letadla vydala přes Jaderské moře směrem na Tijesno (v dnešním Chorvatsku), Bosenski Petrovac (Bosna a Hercegovina), Csurgó a Balaton (v Maďarsku) až nad polské město Wodzislaw, které bylo předem určeno jako bod pro změnu kurzu na cíl. V tu chvíli však celý útočný svaz tvořilo pouze 98 letounů. Ostatní se během letu z různých důvodů odpojovaly a bombardovaly náhradní cíle (nádraží v Nových Zámcích, Bratislavě a Komárně, kasárna v maďarském městě Pápa…). Hlavním cílem útoku byl komplex rafinérií Blechhammer-sever (Nord) a Blechhammer-jih (Süd), které vyráběly 35 000 tun syntetického benzínu měsíčně. To byl významný příspěvek do rozpadajícího se chodu průmyslu Třetí říše. V čase 11:32 až 12:13 svrhla letadla na cíl celkem 242 tun bomb a vydala se na zpáteční let ke svým základnám v jižní Itálii. Při výbuchu protileteckého granátu byl však střepinami poškozen letoun Boeing B-17G-VE „Flying Fortress“, sériové číslo 44-8004 od 414. perutě – následkem poškození měl dva motory nefunkční, unikalo z nich palivo a začal tak za ostatními zaostávat. Radista, kterým byl seržant William R. Lawrence z Ohia, se spojil s unikající formací a podal zprávu o jejich situaci. Zbylými členy posádky byli: první pilot poručík Victor J. Bieniek (původem z Massachusetts), druhý pilot por. Harold A. Nefe (z Michiganu), navigátor por. Arthur W. Sanders (z Oregonu), bombometčík por. Raymond W. Winters (z Kalifornie), operátor radaru por. James W. Johnson (z Ohia), mechanik seržant Howard E. Ott (z Illinois), pravý boční střelec serž. Edward O. Grant (z New Jersey), levý boční střelec serž. Dan E. Smith (z Oregonu) a zadní střelec serž. Wesley W. Bangs (z Louisiany).
Posádce bylo jasné, že letadlo s takovým poškozením ve vzduchu dlouho nevydrží, a proto začala hledat vhodné místo k nouzovému přistání. Jako nejlepší řešení se jim jevila přistávací plocha letiště v Otrokovicích, které během svého nízkého letu objevili. Bohužel, během přibližovacího manévru na letadlo začala střílet protiletecká obrana letiště a americký bombardér byl nucen pokračovat v dalším letu. Nakonec se rozhodli přistát na vhodném poli nedaleko za statkem Prusinky u Napajedel. Přistání na takovém terénu bylo riskantní, ale dopadlo docela dobře. Stroj se příliš nepoškodil a pouze zadní střelec W. Bangs utrpěl zranění ve tváři, které bylo třeba později ošetřit. Navíc se brzy v této oblasti objevila skupina amerických stíhačů, která se vracela z náletu a spatřila bombardér na poli. Několik stíhacích Mustangů se vydalo na průzkum – uviděli posádku, která signalizovala, že je v pořádku mimo bombardér. Následně dle instrukcí provedli stíhači nálet a střelbou stojící bombardér zapálili. Ten explodoval, čímž byl znemožněn pozdější průzkum jeho vybavení a technologie ze strany nacistů. Tím však pouze začínala tragická část této události. Američtí letci uprchli na okraj blízkého lesa, aby se dohodli na dalším postupu. Shodou okolností se vše odehrálo nedaleko hájovny, takže skupinu Američanů brzy objevil místní hajný František Bartošík, který se jim pokusil vysvětlit, že je třeba přesunout se hlouběji do lesa, načež zase odešel. Bylo mu jasné, že celá událost je sledována a je otázkou času, kdy se objeví německé bezpečnostní složky. V tu dobu už do Napajedel mířila jednotka wehrmachtu z otrokovického letiště a zalarmována byla i služebna gestapa v Uherském Hradišti.
Skupina letců se rozdělila na dvě části po 5 lidech, postoupili dále do lesa a domluvili se, že se v noci v lese opět pokusí spojit. Nápad to nebyl špatný – bylo již odpoledne a s blížícím se soumrakem se jejich šance na úspěch zvyšovala. To se již ale rozběhla mašinérie německého bezpečnostního aparátu. Na místo dorazila skupina příslušníků gestapa (zástupce vedoucího Ignatz Pfeifer, Raimund Neubauer, Franz Tegel, Rudolf Müller, Johann Wallner a řidiči Rudolf Kraus a Johann Stelzel). Část vojáků wehrmachtu vytvořila pátrací skupinu, druhý tým se skládal z příslušníků gestapa, celou operaci řídil Ignatz Pfeifer. Brzy nato byla objevena v lese skupina amerických letců a byla vyzvána, aby se vzdala. Letci tak učinili a vyšli na lesní cestu – předpokládali, že je nacisté zadrží, vyslechnou a pošlou do některého z vězeňských táborů, určených pro spojenecké letce. Se zajatými příslušníky letectva se v průběhu války zacházelo přece jen o něco slušněji než se zajatci řadové pěchoty.
Poté co se objevili na cestě, k nim přišel Rudolf Müller a z bezprostřední blízkosti vystřelil ze služební pistole na Jamese Johnsona (zasažen do zátylku) a Raymonda Winterse (zasažen dvěma střelami do hlavy). Oba byli mrtví, což šokovalo ostatní Američany. Na místo dorazil i Ignatz Pfeifer, nechal mrtvé odnést do hájovny a zajatce odvézt do Napajedel na četnickou stanici. Druhou pětičlennou skupinu Američanů se podařilo objevit později vojákům wehrmachtu (čímž zřejmě bylo zabráněno opakování střelby na zajatce); také ti byli odvezeni do Napajedel, kde se teprve dozvěděli o osudu svých dvou kamarádů. Další osud zajatců pak byl stejný jako v podobných případech – 15. 10. 1944 byli převezeni do výslechového centra Oberursel u Frankfurtu n. Mohanem a pak umístěni do zajateckého tábora Stalag Luft I. v Barthu. Pouze zraněný Wesley Bangs byl z Napajedel odvezen do vojenské nemocnice v Brně, kde se léčil ze svých zranění.
Pfeifer si dobře uvědomoval, že akce neproběhla podle představ nadřízených orgánů a rozšířil mezi veřejností vlastní verzi události, dle které byli oba letci zastřeleni při pokusu o útěk. Čemu ale zabránit nedokázal, byla oficiální stížnost na postup příslušníků gestapa ze strany velení otrokovické posádky wehrmachtu. Ta způsobila, že Rudolf Müller byl předvolán do Berlína, aby svůj čin vysvětlil. Na přímou intervenci K. H. Franka byl ale brzy zpět v Uherském Hradišti bez jakéhokoliv postihu.
To byly však události až následujících dnů. Ještě v podvečer 14. 10. 1944 byla těla obou zastřelených převezena do márnice hřbitova v Napajedlích. To už byla bez všech cenností, které byly mrtvolám ukradeny. Později byla těla v dřevěných rakvích pohřbena do neoznačených hrobů v jihovýchodní části hřbitova za přítomnosti několika zástupců města a příslušníků Luftwaffe z letiště v Otrokovicích.
Celá událost vyvolala v okolí značný rozruch a není divu, že po skončení války došlo k vyšetřování celé tragédie. To se táhlo až do roku 1947, ale bez větších úspěchů. Příslušníci úřadovny gestapa v Uh. Hradišti se totiž na konci války snažili uprchnout a zatknout se podařilo pouze Franze Tegela a Rudolfa Krause (ten byl popraven 16. 4. 1947 v Uh. Hradišti). Ostatní aktéry této události se nepodařilo dopadnout.
Téměř přesně rok po pohřbu byla provedena exhumace. Ta proběhla 10. 10. 1945, obě těla byla vykopána a byl proveden oficiální zápis o příčině úmrtí a ohledání tělesných pozůstatků. Těla R. Winterse i J. Johnsona byla identifikována dle kovových známek, zavěšených na krku. Následující den, 11. října, se konal slavnostní průvod od zámku až na náměstí, obě rakve byly zahaleny do americké vlajky a na prostranství pod schody ke kostelu byly znovu pohřbeny. Kromě pomníku amerických letců tu byl vztyčen i pomník, připomínající oběti z řad Rudé armády a rumunské armády během osvobozovacích bojů. To však stále nebyl konec smutné anabáze obou amerických letců. Americká armáda se rozhodla exhumovat těla zabitých Američanů v celé Evropě a shromáždit je na vybraných centrálních válečných hřbitovech. Druhá exhumace tak proběhla 10. 9. 1946 – těla byla odvezena do Prahy a následně do Francie, kde byla uložena do hrobů na spojeneckém vojenském hřbitově Saint Avold nedaleko Mét. V Napajedlích tak zůstal pouze symbolický pomník obětem a v roce 2014 byl na přibližném místě událostí nedaleko Prusinek osazen nový pomník připomínající odvahu a statečnost amerických letců v boji proti nacistům. Vznikl ve spolupráci města Napajedel s ateliérem Prostorová tvorba Univerzity T. Bati ve Zlíně, kdy studentka Barbora Pexová takto pojala svou diplomovou práci a konzultanty jí byli ak. sochaři Zdeněk Šmíd a Jiří Kaifosz.
Pomník odbojářů na Kalvárii
Příběh spojený s pomníkem odbojářů na Kalvárii je typickou ukázkou toho, jak represivní nacistický aparát fungoval do posledních dnů okupace Čech a Moravy. Vše začalo v Kunovicích 21. dubna 1945. Dva příslušníci uherskohradišťské úřadovny gestapa zde navštívili obchod Tomáše Trubáka a představili se mu jako příslušníci zahraničního odboje (konkrétně jako ruský a anglický parašutista). Takováto připravená provokace byla obvyklým způsobem práce gestapa při snaze odhalit odbojáře. Trubák jim uvěřil a zavolal do obchodu další členy místního odbojového hnutí – Aloise Šestáka a Františka Černého. Následně se oba příslušníci gestapa legitimovali, všechny tři muže zatkli a chtěli je odvézt do Uherského Hradiště.
Přitom se Františku Černému podařilo na ulici utéct a až do osvobození se skrýval v ilegalitě. Trubák a Šesták byli v Uherském Hradišti podrobeni tvrdým výslechům, na jejichž základě byly v Kunovicích o dva dny později zatčeny další osoby: František Jelenka, Anna Jelenková a Ludmila Trubáková (ta byla posléze propuštěna).
Osud zbylých zatčených se naplnil dne 27. dubna 1945, kdy byli naloženi na nákladní automobil a odvezeni do Napajedel na vrch Kalvárie, svázáni po dvou k sobě a na kraji lesa postupně zastřeleni. Celkem bylo zastřeleno pět osob: členové odbojové organizace Carbon-Kunovice Tomáš Trubák (nar. 1909), Alois Šesták, Anna Jelenková (nar. 1913), příslušník partyzánské brigády Jan Žižka-Ivan Stanislav Babica (nar. 1922) a Antonín Lysoněk (nar. 1925) – oba z Komárova. Šestému odsouzenému, Františku Jelenkovi z Kunovic se podařilo ve tmě těsně před střelbou utéct a skrýt v lese.
Popravu provedli příslušníci ZbV-Kommanda 43, kterým velel Willi Kunze (ten se předtím účastnil zatýkání v Kunovicích). Šlo o jeden z oddílů ke zvláštnímu použití (Zur besonderen Verwendung Kommando; odtud zkratka), jejichž hlavním úkolem byl boj proti partyzánům. Těla byla pohřbena do společného hrobu, ale druhý den se Němci vrátili, mrtvé vyhrabali a cestou do Uh. Hradiště je hodili do řeky Moravy. Mrtvá těla byla později místními z řeky vylovena a pohřbena (výjimkou bylo tělo Tomáše Trubáka, které nebylo nikdy nalezeno).
Přestože žádná z obětí nepocházela přímo z Napajedel, snažili se zástupci města po konci války o důstojné připomenutí této tragické události. Výsledkem byl symbolický hrob na místě popravy se jmény zastřelených. Slavnostní odhalení pomníku proběhlo za velké účasti občanů Napajedel v roce 1951.
Další zajímavosti
Baťův kanál, plavební komora Spytihněv
Baťův plavební kanál, tak zní oficiální název vodní cesty z Otrokovic do Hodonína. Cesta začínala (končila) v Otrokovicích, kde byl přístav a překladiště lignitu dopravovaného z Hodonína. Vodní cesta z Otrokovic vede po řece Dřevnici na řeku Moravu až do Spytihněvi. Zde je začátek vlastního plavebního kanálu, který vede do Starého Města. Ve Starém Městě se vodní cesta vrací na řeku Moravu a po ní vede až do Veselí nad Moravou, kde opět odbočuje do kanálu, který končí v Rohatci. Přibližně polovina plavební cesty do Rohatce vede plavebním kanálem, druhá polovina korytem řeky Moravy. Délka plavební cesty od Otrokovic do Rohatce činí 52 km.
Plavební komora je vodní dopravní stavba a slouží pro překonaní výškového rozdílu hladin vertikálním pohybem plavidla. Plavební komory se umísťují na vodních cestách a to zejména v plavebním kanálu, průplavu.
Žlutavský kamenolom
Asi půl kilometru na jihozápad od Farmy Žlutava se, za zdaleka viditelnou písečnou dunou, rozkládá poměrně rozsáhlý areál kamenolomu. Zde probíhá těžba lomového kamene a drceného kameniva. Jedná se o nevýhradní ložisko regionálního významu, u něhož je těžená surovina využívána ve stavebnictví. Těžba a související aktivity způsobily disturbanci ekosystémů a krajiny o celkové rozloze cca 6,64 ha. Původně byla celá plocha kamenolomu součástí pozemků určených k plnění funkcí lesa a jako taková byla lesnicky obhospodařována a využívána k produkci dřevní hmoty. Dobývací prostor Žlutava byl stanoven místně příslušným báňským úřadem.
Po dobu těžby je plocha kamenolomu v souladu s ustanoveními zákona č. 289/1995 Sb. dočasně odňata z pozemků určených k plnění funkcí lesa. V lokalitě je prováděna činnost hornickým způsobem na nevýhradním ložisku Žlutava, spočívající v dobývání, úpravě a zpracování nevyhrazeného nerostu – pískovce.
Kamenolom leží na okraji lesního revíru Kvasice na území Přírodního parku Chřiby, který byl zřízen k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami. Ve stěnovém, v současnosti čtyřetážovém kamenolomu nazývaném původně „Panský lom“ byla těžba křemičito-vápenatého pískovce zahájena již v 19. století.
V 50. letech 20. století zde lomový kámen těžilo místní JZD. K útlumu těžby došlo v 70. letech 20. století. V současnosti patří lokalita Arcibiskupství olomouckému a kámen zde těží firma Kamenolom Žlutava, s. r. o., která vznikla v roce 1997. Kamenolom má podkovovitý tvar. Těžená surovina i část materiálů ze skrývek a z vyklizených prostorů se využívá v regionu jako podsypový materiál pro liniové stavby.
Žlutě značená trasa z obce Žlutava, vedoucí dál do chřibských hvozdů, vede těsně kolem oploceného areálu kamenolomu, kam je obyčejným smrtelníkům vstup přísně zakázán.
Farma Žlutava
Farma tvoří uzavřený celek s penzionem, venkovskou hospůdkou, stájemi pro koně a skot, krytou jízdárnou a dvěma venkovními jízdárnami. V areálu farmy se nachází i „malá ZOO“. Farma funguje na principu ekologického zemědělství.
Pumptrack Žlutava
Okruh tvořený klopenými zatáčkami pro jízdu na kole byl otevřen v roce 2018.
Motokrosová trať
Žlutavská rokle
Hlinitojílovitá, přírodní, terénní trať je dlouhá 1215 m.
Převýšení činí 67 m.
Hraniční kámen
U Kameňa
Na hranici katastrů obcí Komárov, Březolupy a Topolná se nachází v této oblasti ojedinělá historická památka. Jedná se o původní hraniční kámen, který zde byl postaven, aby určoval hranice dvou panství. Těmi byla panství napajedelské a březolupské. Podobné kameny byly na hranicích panství vztyčovány, aby se předcházelo případným sporům mezi majiteli. V průběhu staletí byla většina hraničních kamenů zničena nebo odstraněna, takže tento komárovský kámen je opravdu velmi významný a ceněný. Současně jde o oblíbený cíl výletů – je zde hezký výhled do širokého okolí a pro turisty je zde vybudován dřevěný přístřešek s posezením.
Radiokomunikační středisko Topolná (RKS Topolná)
Skutečnou dominantou širokého okolí Napajedel byly až do 28. července 2022 dva štíhlé vysoké vysílače stojící nedaleko obce Topolná. Historie dlouhovlnných vysílačů se začala psát už v roce 1948, kdy v rámci Evropské rozhlasové konference v Kodani získalo Československo nárok na dlouhovlnný kmitočet 272 kHz, který měl zajistit kvalitní a nerušené pokrytí celého státu z jednoho vysílače. Náročná výstavba vysílacího střediska v Topolné trvala, včetně příprav a testů, tři roky. V únoru 1952 pak bylo vysílání programu „Československo 1“ oficiálně spuštěno. Nejprve jen z jednoho vysílače, k němuž hned v následujícím roce přibyl vysílač druhý, čímž celkový výkon stoupl na 400 kW. Provoz vysílačů byl ukončen k 1. lednu 2022 a o půl roku později byly stožáry z důvodu vysokých provozních nákladů odstřeleny.
Přístaviště Napajedla – centrum
Přístaviště Emila Spiro v Napajedlích se nachází na levém břehu řeky Moravy v centru Napajedel. Je určeno k rekreačním účelům a krátkodobému kotvení plavidel. Můžete zde navštívit restauraci s venkovním posezením na terase, odkud je krásný výhled na řeku Moravu. Restaurace nabízí možnost rychlého občerstvení, vyberete si zde z lehkých jídel, alko i nealko nápojů. O víkendech v hlavní sezóně je nabídka jídel rozšířena o pivní a gastronomické speciality. Lze využít i zdejší půjčovnu kol, bruslí, loděk, wc i sprchy.
Přístaviště Napajedla – Pahrbek
Přístaviště se nachází na levém břehu řeky Moravy u rekreačního centra Pahrbek. Je tvořeno pevným molem a bezbariérovým přístupovým chodníkem (rampou). Přístavní molo má délku 45 m a je třístupňové. Přístavní hrana mola je vybavena pacholaty a rohatinkami.
Rekreační areál Pahrbek
Areál se nachází v příjemném prostředí slepého ramene řeky Moravy. Poskytuje ubytování, občerstvení i možnost relaxace a sportovního vyžití.
Informační centrum Napajedla
Certifikované pracoviště sídlí na nároží objektu Nový Klášter. Poskytuje komplexní informační servis a služby spojené se zajištěním potřeb nejen turistů, ale i občanů Napajedel. Nabízí turistické suvenýry, mapy, tištěné průvodce, prodej vstupenek do Muzea Napajedla, Kina Napajedla a na kulturní akce. Je součástí projektu Cyklisté vítáni.
Muzeum Napajedla
Městské muzeum se nachází v budově někdejšího kláštera Milosrdných sester sv. Kříže, dnes zvaného Nový Klášter. Nabízí krátkodobé výstavy historického i výtvarného charakteru, pět moderních stálých expozic o historii města i významných podnicích, včetně interaktivního Hřiště hraček firmy Fatra.
